DUSKY

Když v informačním středisku Fiorlandského národního parku zjišťují, kam se chystáme, podávají nám tzv. dead book s odstrašujícími příběhy těch, kteří měli na Dusky problémy přežít. Trochu nás to poleká, takže si pro jistotu kupujeme tenké rukavice, hi-tech trenýrky a radiolokátor na zavolání vrtulníku v případě nouze a přesunujeme se do Manapouri. Tam nás druhý den ráno vyzvedává minibus (ZY 1792 zůstalo v motor kempu) a spolu se třemi americkými studenty a párem mladých Angličanů nás za vydatného mrholení dováží do Clifdenu, kde přesedáme do dodávky s lodí a společně ještě s jedním Italem a Američankou přejiždíme k jezeru Hauroko (nejhlubší jezero na NZ), kde trek začíná.

foto 1 - před vyplutím, jezero Hauroko

Co činí Dusky Trek tak výjimečným? Odlehlost od civilizace, extrémně častý déšť a mlha, bahno do půl pasu, plavání v tůních i s batohy v případě vyšších hladin řek, 21 lanových mostů, nekonečné pochody pralesem, přechod 2 hřebenů, mračna sand flies, regulérní lezení po kořenech stromů. Délka treku, který spojuje jezera Hauroko a Manapouri, je celkem 84 km (i s dvoudení odbočkou k Supper Cove v Dusky Sound), na jejichž překonání bývá potřeba 7 – 10 dní. Z průměrné rychlosti je možné si dobře představit náročnost terénu.

Během 40 minut plavby motorovým člunem přes jezero Hauroko okoukáváme naše společníky, se kterými se budeme potkávat po celou dobu treku na chatách. Ital s dreadama vypadá ultra outdoorově, na nohách skoro skelety, celý v odrbaném goratexu pokuřuje tabák, ukecaná Američanka neustále nadšeně fotí, mladí studenti vypadají ve svých košilkách nezkušeně a Angláni jsou na první pohled sympatičtí.

foto 2 - po přistání , jezero Hauroko

Jsme vysazeni, hážeme na záda naše batohy se zásobami na 10 dní a rychlým tempem vyrážíme k první chatě – Halfway Hutt, která by měla být 4-6 hodin chůze od jezera. V hlavě nám vrtá myšlenka, že bysme dnes mohli dojít až k další chatě u jezera Roa. Vzhledem k tomu, že začínáme téměř v poledne a batohy máme dost těžké…budem vidět.

foto 3 - 6 - cesta k Halfway Hutt, první lanový most

Jsme však ve skvělé kondici a tak se po 3,5 hodinové cestě pralesem ocitáme u Halfway Hutt, rychle se najíme a valíme to dál (dle průvodce to má být dalších 3-5 hodin). Terén těžkne spolu s našima nohama, začíná pršet a závěřečná pasáž proti proudu korytem horského potoka nám ubírá dost sil. Na chatu se doplazíme před osmou hodinou večer, spokojení a mokří, Charlie s Pen (Angláni nás totiž předběhli) již rozdělávají ohěn v kamnech, uvaříme si večeři, přichází i mladí Amíci a jdeme spát.

foto 7 - Lake Roa Hutt

Ráno mlha a před náma prý nejspektakulárnější den treku. Rozhodujeme se počkat, zda se nezlepší počasí, taktéž Amíci (mají dokonce i horské rádio na předpověď počasí, podařilo se jim chytit předpověd na další dny, bohužel ale ne na dnešek). Angláni pod vedením dokonale vybaveného Charlieho (filtr na vodu, kuklu proti mouchám atd) vyráží brzy, neboť se obávají, že v případě deště bude další chata u Loch Maree nedostupná. V poledne se mlha zvedá stejně jako my a odcházíme v momentě, kdy na chatu přichází Ital s Američankou. Cesta díky krásnému okolí probíhá poměrně lehce, výhledu jsou úžasné a hodinový ultra strmý sestup po kořenech k Loch Maree je pěknou tečkou za krásným dnem.

foto 8 - 12 - jezírka, výhledy a v dálce Dusky Sound (oceánské fjordy)

V chatě u Loch Maree se potkáváme s třemi staršími ženami, které se zrovna vrátili ze Supper Cove a spolehlivě nás všechny od tohoto dvoudenního fakultativního výletu bahnem odradí. Ano, vyměkli jsme a zkracujeme si trasu o 20 km…

foto 13 - momentka v Loch Maree Hutt (Charlie s kuklou)

Další den následuje, v případě ideálního počasí, které naštěstí máme, poměrně snadný úsek podél řeky k chatě Kintail , v případě rozvodněné řeky či deště to ale musí být paráda…i teď je bahna často po kolena a boty konstantně mokré už třetí den.

foto 14 - jeden z mnoha mostů

Čtvrtý den je hlavní atrakcí trasy přechod Centrálního průsmyku s možnou zacházkou na Mount Memphis (oželeli jsme). Tento úsek jdeme v poklidu a již poměrně unaveni se ukládáme ke spánku v chatě Upper Spey. Čeká nás již pouze jeden den džunglí a jsme tomu rádi. I přes krásné počasí toho máme tak akorát a těšíme se na lezení. Dost bylo trampinku.

foto 15 - těsně před utopením foťáku

Téměr před cílem se Peterovi podařilo zapadnout po pás do bahna a ve snaze vše zdokumentovat se nám utopil foťák, takže přicházíme o několik dobrých snímků…

foto 16 - poničený film

Pavlína naštěstí projevuje úžasnou manuální zručnost a po dvou dnech foťák opět funguje.

Odpoledne přicházíme k přečerpávací elektrárně West Arm na jezeře Manapouri, odkud nás pravidelná lodní linka přeplaví až k ZY 1792. Otevíráme první piva, domlouváme se s Angličanama a Američanama na večeři a nakonec do 4 hodin do rána popíjíme u ohně na pláži v Te Anau a dobře se bavíme vzpomínka na zábavné momenty z předchozích dnů…

Druhý den odjíždíme na Milford Sound, což je taková hlavní přírodní atrakce jihu (tzn. hodně Japonců), více třeba na http://en.wikipedia.org/wiki/Milford_Sound. Je to na pokoukání pěkné, po hodince však míříme zpět a stíháme vyhnat kocovinu ve dvou nádherných cestách v místní žule se super výhledy na okolní ledovce…Sem by stálo za to se vrátit a zkusit vícedélkové cesty…
Dalším naším cílem je Queenstown, kde strávíme náš oblíbený svátek Sv. Valentýna lezením na místní břidlici a večeří u Thajců. Druhý den odjíždíme do Wanaky, potkáváme obskurní ovocné sousoší,

foto 17 - socha ovoce někde v Otagu

navštívíme ruiny, které zde zanechala zlatá horečka

foto 18 - výhled z opuštěného dolu na zlato, v popředí halda mulock, v pozadí Central Otagoa 3 dny si užíváme slunce, krásného lezení ve Wanace (zvláště 45 metrů dlouhá cesta Naked on the Neve s 11 jištěníma a konstantní obtížností za 7 v ukloněné skále je nezapomenutelná) a koupání v jezeře.

Anžto a protože chceme ještě navštívít i něco severně od Christchurch, míříme domů. Po cestě se stavujeme v Mt. Cook Village, což je velice podivná dědina s obrovským hotelem pro Japonce a velkou horou.

foto 19 - po cestě k Mt. Cook

Tak to otáčíme a jedeme ještě prozkoumat lezeckou oblast Hanging Rock, kde v obrovském vedru utrápíme několik cest a ZY 1792 se málem převrátí na travnatém svahu místní farmy. Zkoušíme najít i lezeckou oblast Raincliff a pokud to, co jsme našli je ono, pak Hluzov jsou Yosemity, shlédneme nástěnné malby domorodých Maorů v jeskyni (naprosto nepochopitelná jedna podivná pseudokresba obehnaná klecí...) a večer šťastný návrat do Christchurch… pokračování příště